Vzpomíná F. Trdý
Také i já se pokusím zavzpomínat na to,co si pamatuji po tak dlouhém čase o létání a letišti Přibyslav. I když jsem se původně nechtěl do těchto pěkných příspěvků , o které jsem požádal pamětníky, členy aeroklubu, zapojit, rozhodl jsem se, že tak učiním a pokusím se i neznalému dřívějších poměrů na letišti přiblížit jak jsme tenkrát žili. Teď by sice měl přede mnou napsat vzpomínky F. Loužecký, žel ten již není mezi námi. Ten by o letišti mohl psát mnoho. Také pro letiště Přibyslav hodně udělal.
Vzpomínám na konec II. světové války, kdy byl zapálen hangár. Stál nás hlouček blíže ke Hřišti na silnici. Potom nás rozehnali střelbou z raketových pistolí, jedna parta utíkala na Hřiště a Ronov, druhá, kde jsem byl i já, k vodárně kolem hřbitova domů. Byla již tma a ve městě bylo vyhlášeno stanné právo. Procházely tady hlídky vojáků, ale šťastně jsem se domů nepozorovaně dostal.
Na letiště jsem začal chodit brzo po válce. Začínali jsme modelářstvím. Pamatuji si obětavého F. Uhra, který dojížděl z Brodu jako instruktor a hlavně O. Klusáčka.
Po základní vojně, která u mně byla delší, sloužil jsem u letectva, byl již na letišti Přibyslav placený náčelník F. Loužecký, strážný a mechanik. Musím ještě říct, že na vojně jsem prodělal kurz zbrojíře a začal jsem na letišti v Brně u B-33 bitevních letadel, která na konci války bombardovala Přibyslav. Potom jsem byl převelen do Žatce k stíhacímu pluku “MIG 15” jako mechanik pro výzbroj a výstroj letounu. Ke konci vojny již nás vystřídali vojáci z povolání. Byli to noví adepti, poručíci ze školy. Na toto vzpomínám, neboť to ovlivnilo můj budoucí život na letišti doma. Po vojně jsem nastoupit do Žďárských sléváren. Tady bych se měl vrátit zpět, co jsem dělal před vojnou. Tehdy KSČ, která rozhodovala o všem, vyhlásila pod názvem77.000 do výroby” nábor pracovníků z kanceláří, těch, které vybrala (těch neposlušných) a s určitým finančním příspěvkem je přeřadila do těžkého průmyslu, stavebnictví, dolů, strojírenství atd. Když nebyl získán potřebný počet kancelářských, nábor proběhl i v lehkém průmyslu. Já jsem se vyučil řezníkem. V té době bylo vše znárodněno. Měl jsem jít pracovat do Prahy k příbuznému, kterému byl samozřejmě znárodněn i jeho obchod. Vše tenkrát přebral národní podnik Kostelec. Tam jsem musel celý týden bydlet na ubytovně a na letiště jsem se dostal jen v neděli. Proto jsem se přihlásil do této náborové akce, abych mohl pracovat doma. Šlo o práci na stavbě nové železniční trati, která do této akce patřila. Po vojně byla trať hotova a pracovní úřad mně určil pracoviště Ostravsko nebo ŽĎAS. Pro mě byl nejpřijatelnější nástup do Žďárských strojíren a sléváren. Vybral jsem si učební obor soustružník kovů. Po získání výučního listu jsem až do důchodu dělal “černé řemeslo”. Tak to byly ty “zlaté časy” v socialismu. Pokud jsem pracoval ve ŽĎASU tak jsem neměl na letišti problém, ale jak jsem přestoupil do UMEZU, prověrky dopadly špatně. Tehdy mě F. Loužecký poslal do Jihlavy na letiště za krajským náčelníkem (patřili jsme okresem ke Žďáru a kraj to byl Jihlava). Toho tenkrát zastával voj. pilot major Holubář a ten mi řekl, že na základě toho posudku, co na mne poslali z UMEZU, mě buď musí poslat do dolů, nebo zastřelit. Ovšem, že to říkal z legrace. Poslal se mnou na OV KSČ do Žďáru plachtařskýho náčelníka J. Rychtra za tajemníkem Štamberou a ten, když nás vyslechl, posudek před námi roztrhal. Tajemník Štambera, jak si pamatuji, dojížděl jedenkrát za měsíc na kole ze Žďáru do Přibyslavi a přitom se stavoval i na letišti. Pro mě prověrky tímto skončily, nechci se jimi více zabývat. Bylo mi řečeno, abych se nepokoušel začít létat na motorových letounech.Toto omezení měli také jiní členové.Také na letišti byla stranická skupinka KSČ a někteří zastupovali stranu v místní orqanizaci města,která se také vyjadřovala na místni členy aeroklubu.Myslím že se stranická skupinka z letiště snažila ve prospěch členu aeroklubu.
Když byli zrušeni placení pracovníci na letišti, zvýšila se snaha letiště zrušit. My, kteří jsme nemuseli poslouchat “stranickou disciplinu” pokusili jsme se letiště zachránit. Zde je třeba poděkovat především S. Boubelovi, V. Zvolánkovi a ostatním, které všechny žádosti a písemnosti, týkající se záchrany letiště, a bylo jich desítky, zpracovali. Vyvrcholením byla návštěva ÚV KSČ v Praze. Tam jsme byli prvně milicí prohlídnuti a potom, když jsme seděli na takovém širokém schodišti, stál nad námi milicionář se samopalem. Když nás za delší dobu jeden vedoucí přijal, byl to občan z Polné. Říkal, že ti, kteří nám ze města dávají doporučení o zachování letiště, současně na nás píší dopisy, že nechodíme na mandelinku a nepomáháme našemu socialistickému zřízení. I když to ve skutečnosti nebyla pravda. Na mandelinku jsme každou neděli chodit museli a zároveň jsme také měli přiděleno JZD Stříbrné Hory, kam jsme jezdili na noční výmlat obilí.
Měl bych si trošku zavzpomínat na létání a problémy okolo něho. Za F. Loužeckého bylo všeho hojnost. Aerokluby školily žáky pro vojenské pilotní školy. Také se pořádaly letecké dny, kterých jsme se i my účastnili. V roce 1959 začal krajský plachtařský náčelník nacvičovat na letecký den sestavu, na které se podílelo více letišť v kraji. Říkalo se tomu sestupná spirála. Byly to tři trojvleky “Šohajů”. Vystoupat v prostoru do určité výšky a nad letištěm přilétnout v řadě a po vypnutí sestupnou spirálou přistát na označeném prostoru na letišti. Prý to vypadalo dost pěkně. Tyto tři trojvleky byly obsazeny takto: první Jihlava, druhý Přibyslav a třetí Chotěboř. Za nás vlekař Kubeš, větroně první Z. Votava, já a Z. Ficbauer. Měli přednost ti méně vážící, proto jsem se tam dostal. Ostatní dva byli “piloti s velkým P”. Při nácviku jsme měli obrovské štěstí. Již při prvním společném nácviku v Jihlavě byly dány vlekařům malé rozestupy. Když jsem vypínal já, spadlo lano Z. Votavovi na křídlo. Při startu na leteckém dni na vojenském letišti v Čáslavi mi voják pustil brzo křídlo a mohlo na betonové ploše dojít k havárii, ale na poslední chvíli se křídlo od země dostalo a tak vše dobře dopadlo.
Když se otázka rušení letiště podařila částečně zažehnat, nastaly potíže s finanční stránkou. Museli jsme na létání peníze opatřit sami. Hlavní příjem pro nás plynul z dopravy uhlí z Havlíčkova Brodu spotřebitelům, kterou jsme zajišťovali autem z letiště “ERENOU”. Nejvíce se tomu věnovali S. Boubela s M. Pospíchalem, T. Klíma a Jarda Šorf. Ten měl smůlu a při jedné jízdě se srazil s náčelníkem dopravního inspektorátu z Brodu. Náčelník jel na motorce se sekretářkou a přestože se zdálo, že vše dopadne dobře, nehodu nepřežil. Když jsme si koupili druhé auto, tak nejvíce jezdil Z. Mottl. Rozvážel sirup pro Pribinu. Tuto práci jsme získali především díky protekci členů aeroklubu, kteří v Pribině pracovali.
Také se musím vrátit k jedné velké letecké nehodě. Naše letiště mělo vždy piloty, kteří se na závodech zařazovali mezi přední. Při návratu domů z oblastních závodů z Hořic (již jsme byli východočeši) bylo špatné deštivé počasí. Vlekař J. Štefáček byl na závodech vyhlášen za nejlepšího vlekaře. V dvojvleku za ním letěli domů T. Klíma a Z. Votava. Nad Železnými Horami při dešti a mlze zachytil vlečný letoun za vrcholek stromů a propadl se lesem na zem mezi stromy. T. Klíma, který letěl za ním “přistál” na vršky stromů, prolomila se mu křídla a asi 1 m nad zemí zůstal viset. Zdeneček Votava stoupavou zatáčkou přistál na palouku. Zachoval se při rozhodování v této situaci opravdu odvážně. Zdenek byl jeden z nejlepších pilotů na letišti. Držel rekord na 300 km Přibyslav – Lučenec a zlaté C se 3 diamanty. Toto byly také události, které jsme museli zdolávat. Hlavně že při letecké nehodě, i když to nebylo k uvěření, nepřišel nikdo ani k úrazu.
V roce 1968, kdy byla uvolněná politická situace u nás, jsem byl činný jak na letišti, tak v závodě Pribina, kde jsem pracoval. V tomto roce, kdy to začalo trochu vřít, požádali mě M. Stark, F. Pospíchal a J. Dočekal, že by chtěli v Přibyslavi založit pod letištěm Aeroklubu Svazarmu turistický oddíl. V Praze tehdy byli založeni vodáci “Bukanýři”, že by jsme byli druzí. Také již tady začínali L. Omes a L. Tachovský (bývalý člen poválečného aeroklubu) něco jako katolického skauta. L. Tachovský je již jeden z mála dosud žijících pamětníků, který by mohl některé věci osvětlit. Na OV Svazarmu, kam jsem byl za letiště také zván, jsem tuto žádost přednesl a předseda Janoušek proti tomu nebyl. Tím vznikl turistický oddíl s názvem “Jestřáb”. Dále jsme se o tuto činnost na letišti nezajímali. Také jsem byl pozván na zakládání Aeroklubu (nezávislého na Svazarmu) do Prahy. Hlavním organizátorem byl T. Novák, ten, který pomáhal zachránit po válce letiště v Přibyslavi. Byl to dobrý přítel O. Klusáčka. Dohadovali jsme se dva dny, spali jsme na studentských kolejích. Byly to dva nezapomenutelné dny.
Potom přišly “spřátelené armády”, aby nás tzv. osvobodily a bylo po všem. Kdyby tehdy nepřišly, dalo by se podle mého názoru s republikou ještě něco udělat. Příklad-Temelín a některá vojenská letadla jsou a budou velkým problémem,ale jak měl SSSR zmenšit dluhy vuči nám.
Já jsem dostával za vinu, že jsem chtěl v závodě odbory bez komunistů a jiné věci. Na OV Svazarmu chtěl předseda, abych se omluvil, že jsem se ve všem pomýlil. To tehdy stačilo k tomu, aby se všechno prominulo. Také jsem byl obviněn, že jsme pod letištěm utvořili turistický oddíl “Jestřáb”, což prý je nejreakčnější skupina v americkém senátu a zároveň název zakázané Foglarovy knížky. Dále že jsem se účastnil zakládání aeroklubu, nereagoval na pozvánky na schůze OV Svazarmu. Bylo mně to vysvětleno dopisem od předsedy Janouška, když písemně členové aeroklubu žádali o vysvětlení, proč mi bylo zakázáno létání,tak dopadl V. Blažek a J. Pařil.
Také mi nebylo uvěřeno, že všechny doklady o prověrkách všech členů aeroklubu, které mi byly předány z Hradce, jsem spálil. Možmá že to bylo pro někte členy letiště dobré. Nebylo to ke čtení, mám na to svědka. Chtěli je zpátky.
Na závěr bych chtěl poděkovat za vzpomínky těm, kteří o letišti napsali. Poděkování patří všem členům, kteří se podíleli na jeho záchraně a udržení, i těm, kteří se podílejí na jeho činnosti nyní. Velký obdiv a dík patří také všem manželkám, které tohoto “koníčka” svým manželům umožňovaly a umožňují. Od nich je to velká oběť. Neboť tento krásný sport zabere hodně času a také peněz.
Chtěl bych se také omluvit za některé nepřesnosti, kterých jsem se mohl dopustit, ale je to již více než 50 let.