Vzpomíná Standa Štefáček
Když mě bratr Jan předal vzkaz od Franty Trdého, abych napsal nějakou vzpomínku o přibyslavském letišti do připravovaného almanachu, začal jsem oživovat mozkové závity. Pozvolna se mi začal vybavovat tehdejší letištní mumraj, vzpomněl jsem si i na jména některých kluků a kamarádů, se kterými jsem pár roků toto letiště „hobloval“. Byl jsem však nucen pro vzpomínky nejmilejší sáhnout do doby před více jak padesáti léty…
Bylo mi devět roků (psal se rok 1944), když jsem ležel pod letištěm za cihelnou a se zatajeným dechem pozoroval letadla, která mi přelétávala nad hlavou. Napřed letělo jedno s motorem, potom na dlouhém provaze další – bez motoru. To se potom odpojilo a kroužilo samo, zatímco motorové letadlo přistávalo, aby do vzduchu vytáhlo další. Byla to nádhera -a snad tam se v skrytu mé dětské dušičky usídlila touha létat. Když jsme si po ukončení války hráli na ulicích mezi vraky aut a poházenou municí, nemohli jsme vynechat letiště. Na jeho okrajích jsme viděli ohořelé trupy Junkersů a dalších letadel a přišlo mi strašně líto, že už je nikdy neuvidím létat.
Dnes už nevím, kdo mě tenkrát poprvé vytáhl na letiště, podívat se, jak to vypadá v hangáru. Byl to však začátek něčeho, čemu dnes mohu jen stěží uvěřit. Každý den, jakmile skončila škola a doma mne na nic nepotřebovali, jsem sedl na staré rozhrkané kolo a frčel kolem cihelny na letiště. Zpočátku nás tam čekala pěkná rachota, protože bylo třeba vše uklidit, staré nepotřebné krámy vyházet a odvézt, všude zamést – zkrátka nebylo to žádná idyla. Ale Ota Klusáčku, Standa Pometlo a další starší „kluci“ věděli, co je potřeba a tak se makalo.
Pak vznikl DOSLET, kam jsme se pochopitelně přihlásili, zaplatili členské známky a byli úředně členy aeroklubu. V hangáru jsme pomocí prostěradel a šelaku opravili potrhaná plátna na křídlech kluzáků a mohli trénovat „balanc“. Když byl slušný vítr, vytáhl se kluzák před hangár a postavil se proti větru. Jeden z nás se pak přikurtoval na sedačku „eškána“ (typ kluzáku ŠK38-a druhý mu přidržováním křídla pomáhal udržovat rovnováhu, čili již zmíněný balanc. Tak to šlo den co den. A když jsme v haraburdí objevili i dlouhé gumové lano, začaly se zkoušet pojezdy.
Na ten můj první do smrti nezapomenu! Kluzák byl postaven vedle hangáru a za ocas přichycen k zemi, já se klepal strachy na jeho sedačce s nohy na pedálech, knipl křečovitě sevřený v ruce. Kluci pozvolna natahovali lano do širokého „V“ a Ota Klusáčku mi za zády říkal „Nic se neboj, já tě za chvilku odjistím a pár metrů jenom popojedeš. Jenom tlač knipl pořád od sebe.“ Všechny rady však vzaly za své, jakmile se za mými zády ozvalo rupnutí. Když Ota odjistil kluzák, ten sebou cukl a dal se do pohybu. Škubnul jsem sebou však i já, chytil knipl pevně oběma rukama a přitáhl ho až na břicho. A milý kluzák, místo aby pěkně popojel, se vznesl… Najednou jsem měl střechu hangáru vedle sebe – a tak jsem knipl rychle od sebe odstrčil. „Eškán“ udělal jenom to, co musel – sklopil nos k zemi a zapíchl se do ní! Bylo po pojezdu… Mně se naštěstí nic nestalo, kluci stačili utéct a tak to odnesla jenom lyže a zámek na držení lana.
Postupně jsme si osvojovali „pilotáž“, dalo-li se našemu počínání tak říkat a začali jsme se skutečnými skoky. Gumové lano časem nahradil naviják, který šikovné ruce starších kamarádů udělaly ze starého auta – a jak léta ubíhala, měnilo se i naše vybavení. Stále ještě pořád jsme létali na ŠK-38, k němu jsme dostali „Honzu s překližkovou gondolou, takže nám už při letu nefoukalo pod nohavice. Objevili jsme i větroň MŮ-13, který ale záhy při nezdařeném navijákovém startu probodl při dopadu na zem pilotovi vzpěrou záda.
Zcela samostatnou kapitolou našeho dění na letišti byly již zmíněné navijáky a vleky letadel. Po stařičkém navijáku z Opla přibyl Stratílek a za čas i Hercules, byly to navijáky výkonnější a měly i různé vymoženosti, např.zařízení na přeseknutí lana v nouzi. Ocelové lano dlouhé skoro kilometr však měly všechny. A to bylo pěkná „mrcha“! Nejenže každou chvíli prasklo a muselo se umně zaplétat, což nám rozpíchávalo prsty, ale byli jsme nuceni ho přes celou plochu letiště po každém zdařilém i nezdařilém startu tahat… To vždycky vyrazila jedna parta pěšmo přes letiště hledat jeho konec, který po vypnutí vleku obvykle někam zapadl a zaryl se do země. Ale hlavně ho potom bylo třeba vzít pěkně do rukou a přes skloněná záda jako burlaci na Volze táhnout zpátky na start. Dodnes nechápu, jak jsme dokázali během jediného dne si každý minimálně pětkrát na kluzáku „skočit“.
Za léta prožitá na přibyslavském letišti se nezměnila ani signalizace – stále se na každé jeho straně mávalo „fanglí“. Jinak bychom totiž pro značný sklon letištní plochy na sebe „neviděli“. Postupem doby jsme lano pomocí padáčku naučili padat k zemi viditelně – jeho zpětné tahání nejprve vyřešila traverza za traktorem (se kterým jsme chtěli jezdit všichni!) a potom i zpětný navijáček. Zkoušeli jsme i vysílačku „Karlík“, ale to byl systém vidím tě, ale neslyším – a tak prapor byl jediným srozumitelným komunikačním prostředkem té heroické doby našeho mládí.
Když se překulila padesátá léta, mělo letiště v Přibyslavi už slušný letadlový park. K již zmíněným kluzákům přibyl náš první školní jednosedadlový větroň „Krajánek“, který následovala „Galánka“. Ta sebou v aerovleku pěkně „šila“, navíc měla větší úhel náběhu , čímž nám horizont na plexiskle kabiny plaval hodně nahoře (a my se tak často dostávali na pádovou rychlost…) Dvousedadlový „Pionýr“ později nahradil subtilnějšího „Kmotra“, přibyly i další výkonné větroně typu VT. S příchodem Franty Loužeckého – pilota motoráře – jsme začali pro aerovleky používat i motorový dvouplošný letoun „Bucker (C104)“. Pro výcvik v motorovém létání jsme si půjčovali z Jihlavy i motorového „Sokola“. Pravda – výcvik se někdy změnil v nahánění lidiček na polích nebo na „potápění“ plachetnic na Velkém Dářku, což Zdenda Votava rád dělal. Ale byli jsme přece kluci, kterým žádná lumpárna nebyla cizí… V této souvislosti bych rád připomenul, že nám nechyběla ani odvaha. Jak jinak si mám vysvětlit to, že jsem se v Krajánku (do kterého jsem se s padákem nevešel), nechal Frantou vytahovat v aerovleku pod nějaký ten mráček. Vysoko nad matičkou zemí jsem pak už jenom sledoval variometr a snažil se ustředit v nějakém tom „stoupáku“. A vůbec mi nevadilo, že nemám padák! Dnes bych do toho nevlezl ani se dvěma padáky…
Zmínil jsem už několik jmen – a rád bych přidal další. Duší veškerého dění – a zároveň našimi instruktory a kamarády byli především Ota Klusáček, Standa Pometlo, Milda Kubeš, Zdeněk Ficbauer, Zdeněk Votava, Franta Trdý, Vašek a Jirka Blažkovi a věčně si popotahující kalhoty Franta Loužecký. Za lano jsme společně tahali s Pepíkem Matouškem, Jirkou Eliášem, Zdeňkem Motlem a mnoha dalšími. Jejich tváře vidím před sebou, ale na jména si po půlstoletí už jen marně vzpomínám. Navíc někteří z nich už „poletují“ ve zcela jiných dimenzích, která bohužel čekají i na nás – zbylé…
Příhod veselých i vážných jsme za léta hoblování přibyslavského letiště zažili nespočet. Vzpomínám, jak jeden pilot se po přistání rychle odkurtoval a mazal zpátky po stopě lyže kluzáku. Pak jsme uviděli, jak vítězoslavně třímá v ruce zajíce a volá: „Slyšel jsem při dosednutí něco kviknout – a ejhle, on to ušák!“ Pochopitelně jsme udělali ohníček a milého zajíce snědli. Když někdo „zakufroval“, čili přistál jinde než na mateřském letišti, jelo se pro něj s vlekem. Cesta zpátky se neobešla bez zastávky v nejbližší cukrárně, kde „pachatel“ musel zaplatit vše, co jsme zkonzumovali. Jak nám potom bylo špatně všem, o tom taktně pomlčím. Přistát na poli se podařilo i mně. Když jsem zjistil, že se od Žďáru kvůli malé výšce na letiště už nedotáhnu, koukal jsem po nějakém slušném poli. Jako na potvoru skoro nad každém byly nataženy elektrické dráty, které se nedaly podletět. A tak jsem byl nucen sednout do brambořiště – ne však po brázdách, ale proti nim. Když jsem se zastavil, nemohl jsem ven – kolem mne v kabině byla napěchovaná hlína i „erteplte“ a kdyby mi nepomohl sedlák, který opodál oral, mohl jsem tam sedět dodnes… Měli jsme problémy i s navijákovými starty před bouřkou, kdy se vlečné lano nabilo statickou elektřinou a kdo neměl po ruce čepici nebo nějaký hadr, dostal při jeho vypínání v letadle od kovového mechanismu pěknou šlupku. Byl jsem dokonce svědkem, kdy obrovská kovová vrata hangáru při bouřce podobným způsobem „potrestala“ pěknou šlupkou toho, kdo se ně pokoušel vymočit…
Po studiích v Jihlavě jsem v roce 1954 po maturitě Přibyslav opustil. Napřed kantořina na zapadlé vísce pod Javořicí, potom vojna. Chuť do létání mne však neopustila. Naštěstí jsem se dostal v Praze-Kbelích ke stíhacímu letectvu, kde se ze mne po absolvování patřičné školy stal radiotelegrafista – navigátor. Odtud byl už jenom krůček na letiště Ruzyně, kde jsem dalších deset roků v této profesní činnosti u civilního letectva působil. Pak přišla léta novinařiny v různých sportovních a technických redakcích, která vyvrcholila přidělením důchodu. Takže už šest roků pobírám „zaslouženou“ minci za to, co všechno jsem jako občan Přibyslavi i tohoto státu napáchal…
P.S. Omlouvám se předem, jestli jsem některá jména nebo názvy popletl. Jestli víte, koho nebo co jsem měl na mysli, buďte tak laskavi doplňte, případně v textu uveďte na správnou míru.
Standa