Vzpomíná Václav Blažek
Dnes mne navštívil Franta Trdý s úmyslem ve mně probudit všechny vzpomínky na mou činnost v místním Aeroklubu a létání. Říká se, že čas je náš nějvětší nepřítel. Čím jsem starší, tak se na vše vzpomíná jiného pohledu životních zkušeností a v souvislosti se celospolečenským děním.
Činnost Aeroklubu v tak malém městě jako je Přibyslav, bylo stále pod tlakem těch maloměsrských poměrů. Vzpomínám na Tondu Nováka z Prahy z tehdejšího ústředí který mi radil, že když odejdeš jinam, kde tě nikdo nezná, tak se zbavíš všech problémů s prověrkami. Dokonce mi zajistil i místo na letišti v Třinci, kde jsem se byl podívat. Ale chci jen pro budoucnost poznamenat, že s problémem prověrek členů Aeroklubu Přibyslav jsme měli vždy velký problém. A to hlavně u těch členů, kteří létali a zajišťovali letecký provoz. Tento problém taky způsobil, že v roce 1948 muselo zanechat členství v Aeroklubu 90% hlavně starších členů. Já osobně jsem byl v té době ve vojenské presenční službě na Slovensku. Po návratu na podzim 1949 jsem se též zapojil do zdejší plachtařské rodiny, což byla tenkrát jen hrstka mladých nadšenců. Zde musím přejít na mé osobní téma – o mém leteckém působení.
Jako příklad, že některé chlapecké zážitky mohou ovlivnil celý život uvedu jeden z vlastní zkušenosti. Když mi bylo 13 roků (r.1938), konal se v Bedřichově u Jihlavy, kde jsme tenkrát bydleli, letecký den (na nynější ploše jihlavského letiště). Otec tam jako četník měl službu. Na závěr leteckého dne byl dopravním letounem Foker, který 3 dny nepřetržitě vozil zájemce o vyhlídkové lety, proveden závěrečný let pro letištní personál a službu konající osoby. (Pamatuji si, že kabina byla pro 13 osob.) Táta mě strčil do letadla místo sebe. Pro mě jako kluka zvědavého na létání to byl obrovský zážitek. A to ve mně dřímalo celou válku.
V červnu 1945 jsem odešel do Prahy a hlásil jsem se k policejnímu leteckému útvaru. Na pilotní výcvik jsem byl převelen do první poválečné vojenské pilotní školy. Tam jsem byl do konce června 1946. Prodělal jsem základní a pilotní výcvik v Prostějově.V letech 1946-47 jsem motorově létal v Aerobklubu Humpolec, který tenkrát vedl pan Jiří Smrčka. Složil jsem civilní pilotní zkoušky turistických letadel při Ministerstvu dopravy. Na podzim 1948 jsem odešel na vojenskou presenční službu na Slovensko. Po čas vojny jsem si prodlužoval pilotní průkat v Aeroklubu Bratislava. Tam pro zajímavost byla situacetaková, že ze 105 motorových pilotů jich smělo z důvodů prověrek létat pouze 5. Já jako voják jsem si směl prodloužit pilotní průkaz. Po návratu z vojny jsem si ještě několikrát motorově zalétal v Přibyslavi, ale jako vlastník pilotního průkazujsem se stal nebezpečný režimu, a tak jsem byl několikrát pozván na zdejší stanici SNB, až mi průkaz odebrali.
A tak se ze mne stal opět začátečník v plachtařské činnosti. Létal jsem na ŠK-ánu, na Honzovi, Krajánku, Bejbině, Galance, Kmotrovi, Pionýru, Šohaji 125 a 425 a Blaníku. Tato plachtařská činnost v Přibyslavi byla provozována díky jedné osobě, což byl Ota Klusáček, který vlastnil instruktorské oprávnění na plachtařský výcvik. Ještě pro úplnost mého létání – plachtil jsem až do jara 1953. Několikrát jsme létali i v noci. 3.května (v neděli) po práci jsme odešli na letiště. Tam se naskytla příležitost odstartovat z navijáku proti přicházející jarní bouřce. O tomto startu jsem napsal samostatné pojednání. Pak následoval měsíční kurz výkonného létání ve Vrchlabí, kde jsem byl spolu s Oldou Šroubkem. Létání nad Krkonošemi byl též hezký celoživotní zážitek. Kroužit 1000 m nad Sněžkou je jistě přáním mnoha plachtařů. Po návratu z Vrchlabí ( v červnu 1953) už zde převzal provoz Fr. Loužecký.
V tu dobu jsme obdrželi vyrozumění. Že nám prověrky nedopadly kladně, a tak jsem řady plachtařů musel opustit. Píšu jen za sebe, protože přesně nevím, kdo všechno měl zákaz. Tato éra Fr. Loužeckého, zaměstnance Svazarmu, měla po stránce létání velké klady. Byla samozřejmě plně dotovaná, ale bohužel jen několik málo let. Rozvinulo se i motorové létání, motorové vleky, letecké dny atd. Přibyslav už nebyla jen navijáková stanice, ale plně vybavené plachtařské středisko i s motorovým provozem. Ale Svazarmu došel dech a Fr. Loužecký odešel do Agrostroje jako řidič.
A nevím přesně, od kdy (1962) se musely Aerokluby starat samy o sebe. To Fr. Trdý mě vyzval, abych zase přišel a začal řešit ekonomiku Aeroklubu. V té době (1962-70) se postavila ubytovna a garáž. Já osobně jsem měl smůlu při rozebírání dřevěného hangáru v Nových Dvorech v květnu 1968. Spadl jsem z výšky asi 2,5 m na betonovou podlahu a následek byl zlomená páteř (2. obratel). Chodil jsem 4 měsíce v krunýři.
Pak přišly opět prověrky za události 1968. I když jsem byl od května do září 1968 v krunýři a ve stavu nemocných, “ovlivňoval jsem události ve světě”. A tak jsem v roce 1972 Aeroklub opět opustil. I když oficielně ČNA (Český národní aeroklub) byl v únoru 1969 oddělen od Svazarmu a osamostatněn, prověrky stále ovlivňovaly činnost v klubech.
Až v roce 1996 mne zástupci Aeroklubu navštívili, abych opět rozšířil členskou základnu, alespoň co by senior. O to se sice snažím, měl jsem i několik startů v Blaníku s instruktorem Šmídem a ten mi navrhoval, ať zas začnu létat. To už ale nebude, abych zas nepřivolal nějakou světovou politickou událost.
Co je příznačné pro existenci Aeroklubu Přibyslav? I přes časté krizové údobí byl vždy někdo, či několik jedinců, kteří to obětavě táhli. Věřím a přál bych si, aby tomu tak bylo i v budoucnu. Je samozřejmé, že ne každý mladý člověk se stane vzduchoplavcem, to je ovlivněno povahou, odvahou i zdravím každého, kdo chce létat. Ale I osobní sebedůvěra a vůle je nezbytným předpokladem k provozování leteckého sportu.
Na podzim roku 2000 jsme se zabývali otázkou, kdy byl Aeroklub založen. Z archivu o evidenci veřejné správy O. Málek, též jeden ze staré gardy plachtařů, zjistil, že to bylo 16. 6. 1933. Tudíž 70.výročí existence Aeroklubu se blíží. Doklady o budování letiště a jiné okolnosti, vše se dalo z těchto archivních dokladů vyčíst. Například to, že to bylo v době starostování pana Klusáčka, to vše patří do oblasti křestního listu letiště.
Ale po odchodu jedinců již těžší dopídit se všech problémů, zdarů a nezdarů z prvopočátků Aeroklubu. Jeden z posledních žijících byl pan Jan Čepl, který nás opustil před dvěma lety. Je třeba, aby se pročetly všechny zachované zápisy ze schůzí, případně jiné doklady, aby se dalo toto počáteční období Aeroklubu upřesnit.
Jaký byl plán rozvoje letiště? Dnes existují jen kusé zprávy o plánovaných kasárnách pro posádku letiště. To vše ale pohřbily kruté události let 1939-45. Snad by bylo dobré popsat poslední dny války. I když je to dnes obtížné přesně uvést, za pokus by to stálo – popsat stav před zapálením hangáru, počet a typy letadel na ploše letiště, počty větroňů i vyslechnout očité svědky. Pak následoval příchod sovětské armády, přílet letadel. Po jejich odchodu byl celkový stav žalostný – vyhořelý hangár a trosky letadel.
Po všech válečných událostech nastal na letišti po čase opět ruch. Pan Prokeš opravil naviják, byly letecké dny. I zájem veřejnosti byl dobrým příslibem pro budoucnost. Tomu udělal konec rok 1948 a jeho politické dění.
Já osobně jsem, jak jsem jíž uvedl, začal chodit na letiště po příchodu z vojny na podzim 1949. To bylo dosti kritické. Abychom se měli kde sejít, okupovali jsme benzinovou stanici. Hangár bez střechy, oken, vrata fungovala jen částečně. Letecký park byl jeden ŠK-án, jeden Honza a gumové lano. Toto údobí temna ještě ohrožovali zemědělští fanatici, kteří chtěli z hangáru udělat volné ustájení skotu a z letiště pastvinu. A pak přišlo to, co může nejpřesněji popsat snad jedině Ota Klusáček – zavedení skladu letadel za protiúčet = generálku hangáru. Toto všechno se podařilo realizovat dřív, než nás politické síly porazily. Tentokrát v roce 1953, to už přišel Loužecký vlastně k hotovému.
Když jsem si nedávno pročetl doklady z 60.let, kde stálo, že byly jakési vyšší snahy zrušit zdejší letiště, považoval jsem to za zvrhlost nekorektního jednání. Toto období dnes může nejlépe popsat Fr. Trdý, jeden z mála spolehlivý pilířů Aeroklubu. Já si dnes vzpomínám, že tenkrát nás nějaký blbec přirovnával k Číně, že prý ani tam nemají tolik letišť jako u nás.
Jako poslední odstavec bych se rád zmínil o všech členech z mého pohledu. Ti věrní synové letiště, kteří opouštěli své blízké na celé dny, aby se mohli kochat pohledem z hůry na ten Boží svět. Kde jsou ty časy. Kdy jsme museli jít nejdříve na mandelinku a pak teprve na letiště. Ona má každá doba své krásné sny, ale i reality.
Táta Chmel z Polné, Erich Roučka, Franta Uher, Olda Šroubek, Jos. Tomek, Vašek Zvolánek, Zd. Votava, pan Votava, Láďa Němec, Mirek Bříza, Jan Čepl, St. Pometlo, Fr. Loužecký, to jsou jména těch, kteří také patřili do rodiny Aeroklubu Přibyslav. Budiž čest jejich památce! Jména starých členů, kteří tvoří dnes sekci seniorů : O. Klusáček, Fr. Trdý, J. Král, B. Kettner, V. Blažek, Zd. Ficbauer , L.Bartošík, St. Močuba, M.Klima T.Klíma,V.Halík. J.Matoušek,J. Švec, L. Brokl, M. Kubeš, M. Pospíchal, Zd, Motl, L. Košťál, J. Starý, St. Boubela, O. Adamec a další, i když ne každý ještě letiště navštěvuje. Ty ostatní již považuji za další generaci současného Aeroklubu.
Závěrem chci podotknout, že to vše je naše minulost a až s odstupem času poznáte, že to byly krásné chvíle života, které vám tento sport poskytl. Zdravé prostředí a dobrý přátelský vztah, to jsou kréda, za které stojí za to trvale bojovat i za zachování letiště pro další generace mladých našeho města.
Současnost i budoucnost Aeroklubu je tak trochu v objetí ekonomických problémů. Ty jsou samozřejmě pro mládež školného věku dosti závažné. Je proto pravdou, že kdo na to má, ten dnes létá. Myslím si ale, že osvědčená cesta k létání přes modelářství je dobrou prověrkou pro každého nového adepta létání, protože dnes ani v budoucnu zadarmo asi nic už nebude.
Letu zdar!
Václav Blažek