Vzpomíná Václav Blažek
V roce 1992 jsme na letišti Přibyslav slavili 60. výročí otevření letiště. K tomuto výročí se úzce váže vznik a dnes činnost Aeroklubu. I když tehdejší létání (skoky) nebylo vůbec závislé na letišti. Skoky na kluzácích se prováděly na dlouhých loukách a Řezníčkovo stráni. Skoky na gumě potřebovaly pro větší efekt dolinu – výškový rozdíl, aby seúsilí vyplatilo a let trval alespoň 10 vteřin. (Na letiště z bezpečnostních a provozních důvodů nesměl tenkrát nikdo vstoupit.)
Jako zakladatele klubu a buditele létání v Přibyslavi v 30-tých letech lze označit pana Jáchyma (syn zvěrolékaře), pana Ručenku, K. Tlapa, pana Jana Čepla a další. Později pana Prokše, majitele autodílny, ale i pana Dr.Klímu, kteří se podíleli na obrodě činnosti klubu v r. 1945. Samozřejmě nesmíme opomenout celou rodinu pana Votavy, který působil na letišti coby správce od r. 1932.
Ještě k těm prvopočátkům aeroklubu. První skoky na amatersky postavených kluzácích vlastní konstrukce, to byly týdny práce, truhlařiny, klížení a pak lepení potahu křídel. A často po 2 či 3 startech bylo po radosti a začalo se opravovat. Nejužitečnější členové byli z oboru truhlařiny a dřeva. V r. 1945 zůstal v troskách hangáru po Němcích ohořelý naviják. Ten opravil a zprovoznil p. Prokeš ve své autodílně. Tak začala éra navijákových startů. To znamenalo celodenní tahání lana z jednoho konce letiště na druhý. To nebyla žádná legrace. Vysvobození přišlo, když nám Zemědělské družstvo Hřiště půjčovalo na neděli Svoboďáka traktor na tahání lan.
Dnes, odstupem času, musím potvrdit, že hlavní podíl a zásluhy na zachování i rozvoji plachtařské činnosti v r. 1947 měl Ota Klusáček, který měl instruktorské oprávnění (kurs v Ranné). Franta Uher (broďák), byl též z těch, který pomáhal coby zkušený aviatik z doby skoků na gumě. Pamatuji, že měl na kombinéze modrý pruh, značící, že nalétal na skocích 1 hodinu a pod tímto pruhem krátký proužek, značící dalších 19 minut. Jména všech začínajících plachtařů od skoků na Eškánu a Honzovi (jména kluzáků), by byl dosti obsáhlý. Ale pro zajímavost: O. Klusáček, L. Tachovský, O. Málek, Bořil, V. Dopita, Zd. Votava, Z. Ficbauer, B. Kettner, J. Fajmon, M. Kubeš, S. Močuba, S. Pometlo, J. Král, Fr. Trdý, J. Kubát, E. Roučka, O. Šroubek, Blažek Jiří a Václav, J. Eliáš, J. Matoušek, Z. Motl, S. Štefáček, K. Hrádek. Do kolektivu patřil i táta Chmel, občan města Polné. A nesmíme zapomenout ani na děvčata, která taky držela knipl Eškána. Skoky absolvovaly: Marta Běhalová (Klusáčková), J. Šimková (z Nížkova), Lída Frubauerová (Blažková) a Oldřiška Matoušková (Eliášová).
Činnost některých členů byla po r. 1948 ale i v dalších letech přerušena z důvodů prověrek.
Myslím, že v r. 2000 můžeme vyhlásit 70 let trvání Aeroklubu Přibyslav. Jeho existence se odvíjela tak, jak historie těchto let třicátých a všechno ostatní dění, našemu životu přinášela. Proč byla Přibyslav vybrána pro založení letiště v té době, o tom už bylo psáno v minulosti v článcích místního tisku. Tehdejší technická nedokonalost nutila podél letových cest postavit letiště pro případ nouze.
Ale přesto je třeba některá fakta uvést pro budoucnost:
Původní plán rozvoje letiště z doby výstavby, byl brzo zmařen příchodem Němců v r. 1939. Po čas války zde měli němečtí vojáci výcvikové středisko. Byl zde čilý letecký ruch. Rok 1945 však byl pro letiště krutý. V posledních dnech války vyhořel hangár plný letecké techniky. Po odchodu ruských leteckých jednotek zůstalo letiště opuštěné, plné trosek. Hangár měl sice obvodové zdivo zachovalé, ale bez střechy. Bývalá benzinová čerpací stanice sloužila coby klubovna. Tak se začínala činnost na troskách po válce. Až asi v r. 1949 se pro Přibyslavské letiště naskytlo, pro výhodnou polohu, mezi zemí Českou a Moravskou, vytvořit sklad pro nové větroně, tehdejší civilní sekcí letectví ministerstva dopravy. Tehdejší členové se zavázali dobrovolně a bezplatně, zajistit chod tohoto skladu. Jako odměna, byla provedena generální oprava hangáru, za tímto plánovaným účelem. To byly rozhodující skutečnosti pro budoucnost a zachování letiště. V té době zůstalo v Aeroklubu (po prověrkách) opravdu jen hrstka mladých obětavých jedinců. Tady je třeba uvést ty, kteří toto břímě v té době nesli zcela bez nároků, dobrovolně: O. Klusáček, Král, Fajman, Kubeš, Kettner, Šroubek, Pometlo, Blažek V. a J., Votava, Němec L. V té době (49-53), kdy tento malý ale spolehlivý kolektiv obsluhoval sklad letadel, jsme si pořídili starou Praga-Piolu, kterou jsme upravili na tažení přívěsu pro větroně. Často jsme převáželi dodané větroně z nádraží na letiště až do noci. A tak vznikl i nápad, že bychom mohli zkusit i létat v noci za svitu měsíce. Hangár jsme nechali otevřený a rozsvícený, u navijáku si Pepa Král udělal ohýnek, abychom věděli kdy se máme vypnout. Na startu jsme pro orientaci na přistání měli petrolejovou lampu co se dávala za vůz koňského povozu. Baterkou jsme signalizovali. Od 24 hod. – 2 hod. jsme takto lítali asi 3x, nám se to líbilo, ale pan Votava z toho byl na infarkt. A tak máme dnes alespoň hezké vzpomínky na osvětlené náměsí a věž kostela a víme jak zvrchu vypadá Přibyslav, když celá spí. O. Klusáček měl 3 starty, Blažek V. 4 starty a O. Šroubek 1 start. Hlavní bylo, ne že jsme měli odvahu, ale že se nic nestalo. Ale byli jsme mladí a odvážní a tak jsme v květnu 53. roku, podnikli několik startů do jarní bouřky, což bylo odvážnější i nebezpečnější než to noční létání. Tolik k minulosti a osudovým událostem našeho letiště.
Po roce 1953, kdy skončila činnost řada starých členů z důvodů prověrek, převzal Aeroklub Přibyslav Svazarm za vedení Loužeckého. Letiště i provoz byl plně dotován celostátní organizací. V té době byla vycvičena řada výborných plachtařů, ale i motorových pilotů. Motorový výcvik absolvoval: Zd. Ficbauer, Zd. Votava, Čáslavský, Mil. Kubeš, což byl velký přínos pro existenci aerokluu do budoucna. I v plachtařském létání se objevila nová jména, jako Tomek, Motl, Pospíchal, Boubela,Košťál, Brokl, Švec, Bří Klímové, V. Zvolánek a řada dalších ze Žďáru. V roce 1965 byla opět povolena některým členům činnost. Je třeba i toto uvést do historie letiště a aeroklubu, že jeho činnost byla stále politicky sledována a ovlivňována. Byla to prostě realita doby a zaplať Bůh, že je to pryč. Ještě se omlouvám těm členům, které jsem opomněl.
Ale i tato doba hojnosti, kdy Svazarm měl otevřenou dlaň, skončila kolem r.1962 a Aerokluby musely hledat postupně vlastní zdroje, pro svůj provoz. To byla 70tá léta, kdy se po žních hangár plnil zrním, aby Aeroklub získal peníze od Výkup. družstva, později pronájem části hangáru Agrozetu.
Hlavní motivací činnosti v aeroklubech bylo, a dnes i v budoucnosti bude, létání. A k tomu se inspiruje hlavně mládež, odvaha a dnes i technická zdatnost. Vývoj a pokrok v oblasti letectví jde kupředu, jak se říká, mílovými kroky. Činnost v Aeroklubu lze rozdělit do tří skupin: modelářství, plachtařina a motorové létání. Všechna tři odvětví dnes mají stejnou vlastnost, jsou finančně velmi náročná.
Někteří členové modelářské sekce, této činnosti zůstávají věrni po celý život. Jejich um, zkušenosti a technická dokonalost modelů jsou obdivuhodné. Předvádí svými motorovými modely veškerou akrobacii létání, létají v termice a podobně. Jsou ovládány dokonalými radiopřijimači a motory, buď výbušnými nebo na baterie – elektromotory. Tato činnost dává radost a vychovává dorost pro další leteckou činnost. Jména Láďa Němec, Mirek Bříza a Vavroušek se v této oblasti staly u nás pojmy.
V činnosti plachtařské chci připomenout, že doba kluzáků a skoků na gumě je minulostí. To bylo hlavní náplní aeroklubů v třicátých letech, kdy se sčítaly vteřiny trvání letu. Ještě v letech 1945-47 se toto létání praktikovalo. Pak přišli první Krajánci, Šohaje, Galanky a celá řada nových a stále dokonalejších větroňů. A tak již v r. 1950 bylo tzv. výkonné létání opravdu na evropské úrovni. A dnešní nové větroně mají klouzavost a letové vlastnosti, o jakých se nám starým plachtařům ani nezdálo. Kdo tomu sportu propadne, má ty nejkrásnější vzpomínky a zůstává snad po celý život mlád. A dnes jsou mezi námi i takoví zdatní jedinci, že dokáží postavit větroň vlastní konstrukce a výborných letových vlastností. A těm budiž čest!
Jako třetí skupina členů, jsou piloti motorových letounů. Zde je třeba rozlišit ty, kteří provozují vlekařskou činnost, to znamená, že v závěsu vytáhnou (ve vleku) větroně do potřebné výšky a podmínek. To jsou již staří, zkušení členové klubu a jsou i oporou v jeho činnosti. A pak jsou a těch přibývá, soukromí majitelé motorových letadel. A je až s podivem, co dnes létá různých amatersky postavených letounů.
A je zde ještě čtvrtá skupina členů aeroklubu a to jsou staří členové senioři, kteří vzpomínají na své prožité mládí (v oblacích) a sem tam i poradí a podpoří v aktivitě klubu.
Na závěr je třeba uvést, že dnešní činnost aeroklubu není nikým dotovaná či podporovaná, jak bývalo v minulosti. A je možné, že v brzké době či budoucnosti, bude záležet i na aktivitě města, aby se plocha letiště zachovala. A měli by mít zájem všichni občané, aby se pro jejich mládež, tento ušlechtilý sport, v našem městě udržel při životě. A ještě na závěr, až bude stoleté výročí trvání Aeroklubu, aby se nemuselo psát o válce a ani o prověrkách členů a činnost klubu byla na úrovni doby.
Václav Blažek