Vzpomíná V. Blažek
Říká se, že všechno souvisí se vším a nic nevzniklo samo a proto, ještě nežli přikročím k popisování letu do bouřky, rád bych připomněl několik souvislostí té doby. Zážitek to byl tak silný, že ani po tak velkém časovém odstupu (47 let) jsem nic nezapomněl a asi nezapomenu nikdy. Ale pro dnešní mládí, bych rád popsal tehdejší atmosféru společenského života a nepochopitelné způsoby politické moci. Politika na malém městě se prováděla přes hospody a kdo tam nechodil, měl zle.
Prvního května 1953 byl pátek (nešťastný den, má milá nechoď ven) celodenní oslavy Dne práce. Aby se z toho lid vzpamatoval, tak z druhého května (soboty) udělali neděli. A pro úplnost, z třetího května se udělala pracovní sobota – tedy pracovní neděle. A tak jsme se dopoledne v zaměstnání (na obrobně, tenkrát jsem měl tu čest být soustružníkem v Ústř. opravně STS) domluvili, že půjdem rovnou z práce na letiště (v sobotu se pracovalo 6 hodin). Ten květen r. 1953 měl ještě mnohé závažné události, asi to bylo tím, že začínal pátkem. Dne 3. května tu neděli prý prvně vysílala Československá televize, ale pak nás opustili, téměř současně dva významní státníci a naše měna a to se týkalo každého občana, byla zpevněna 1 – 50, což byla bomba doby. V okamžiku se z nás stali bankovní makléři. Ale samozřejmě jsme všechno museli brát s radostí a úsměvem.
Ještě bych rád a to pro laickou veřejnost uvedl určitá fakta o létání. Není pochyb, že motor. létání má své priority, možnosti a výhody oproti bezmotorovému létání. Jste pánem nad letounem a ovládáte motor. Dobré vybavení od kompasu a radia i další vybavení, která jsou stále dokonalejší, můžete volit průběh a cíl letu. Já bych to přirovnal dnešnímu autu. A pak je tu bezmotorové létání, dalo by se také nazvat přírodním létáním. Tam musíte umět spojit svůj um, zkušenosti s podmínkami okolní přírody. Stejně jako ptáci a hlavně dravci, kteří též nad námi krouží aniž by pohnuli křídly. To je opravdu dokonalé splynutí s přírodou a v tichosti. A stalo se mi několikrát, že jsem kroužil v okolí Dářka společně s ptáky, až do mraku. A je zajímavé, že i v jejich velké blízkosti. A tady se musím zmínit o dnešní úrovni a dokonalosti větroňů. V padesátých letech byla klouzavost, tj. že z 1 metru – uletí (doklouže) kolem 15 m v 80 km rychlosti. A dnešní špičkové závodní větroně mají klouzavost až 50 m a přeletov. rychlost kolem 120 km. Popisovat jaké pocity přináší vlastní let v blízkosti mraků a nad krajinou v tichosti a nebo o šumu v mracích, mohou všichni výkonní plachtaři. Já bych tento sport přirovnal k horskému kolu, s kterým můžete jet cesta necesta, pokud vám síly stačí. Plachtařskému sportu se vyrovná jen třeba horolezectví, nebo jachtaři moří.
Počasí bylo tu neděli od rána lákavé, vítr vál od východu, startovali jsme od města. Ale během krátké doby, po zahájení provozu, se začaly kupit mraky a dala se očividně čekat změna. a tak příroda sama připravila vše k tomu, co následovalo:
Start do jarní bouřky, která se přihnala ze směru od Žďáru dne 3. května 1953, byl proveden navijákem na větroni Šohaj, kolem 14 hodin. Ihned po vypnutí jsem se ocitl ( 350 m) ve velmi silném stoupavém proudu vzduchu, který nebyl tzv. termický, ale bouřkový. V několika vteřinách jsem byl přímo vtažen do mraků a vario mi ukazovalo až 30 m stoupání. V tomto prostředí jsem dostával silné nárazy do křídel i sestupnými proudy a tak jsem se několikrát převrátil a nezývalo mi, než pustit řízení letounu, který jsem měl vytrimovaný na rychlost 80 km, aby se opět sám vyrovnal. Tyto kotrmelce a hlavně rozdílné nárazy do křídel, jsem nemohl nijak ovlivnit. Síla turbulence je dána mohutností bouřky a větru. A tak mi nezbývalo, než se spoléhat na pevnost Šohaje a ta obstála a byla obdivuhodná.
Celou dobu letu jsem se snažil, pokud to bylo možné, anulovat směr větru (bouřky) a udržoval jsem kurz 90 tj. na východ. Kabina se postupně obalila námrazou a výhled se omezil jen na asi 3 cm okraj plexy a viděl jsem jak se křídla vlnila pod nárazy proudů vzduchu. Z přístojů fungoval pouze kompas, vario a výškoměr. Blesky a burácení hromu bylo neustálé, bez přestávky. Nebezpečí, které v tomto prostředí hrozí, je aby větroň nezasáhl blesk. Větroň blesk nepřitahuje, ale dráha letu a blesku se mohou křížit.
S přibývající výškou, ale nabývala námraza a vrstva ledu na křídlech a celém větroni. To jsem už byl na 5 000 m výšce, ale pořád i když už v menším stoupání. Po překročení 6 000 m jsem pociťoval zklidnění prostředí, ale větroň přestal reagovat na řízení. Na křídlech jsem viděl, že už byla silná vrstva ledu a větroň byl neovladatelný. Tato síla ledu byla pro mne velkým překvapením a jeho váha začala ovlivňovat další let. S kniplem se už nedalo vůbec pohybovat. Několik minut jsem byl jakoby v klidu. A pak začalo vario ukazovat trvale 7 m klesání. To už zřejmě probíhalo mimo střed bouřky. Takto jsem padal až do 2 500 m a po celou dobu jsem sledoval jak se vlivem deště postupně odlupovaly kusy ledu z povrchu křídel. A už opět začala fungovat normálně všechna kormidla. Ale byl jsem stále v zajetí mraků a na zem jsem neviděl, abych se mohl orientovat. Až po sestupu na 1800 m jsem na okamžik zahlédl krajinu, v které mě zaujal jasný rovný řez. To byla nová trať a ještě nezarostlé boční stráně se po dešti vyjímaly. Pak jsem zahlédl Veselský rybník a v dáli Žďárské strojírny. To mne velmi uklidnilo i když se mraky pode mnou stále honily a zase zakrývaly krajinu, zamířil jsem k našemu letišti. Pro uklidnění jsem si z radosti udělal lopink a za vydatného deště jsem nad Saidrmankou (les) zahájil sestup na přistání. Celý let trval 2 hodiny 30 minut a dosažená výška byla 6 600 n. m.
Ještě pro zajímavost si vzpomínám, že v té bouřce blesk usmrtil na poli za Dvorkem (nebo Utínem) oráče i s párem koní.
A ještě pro úplnost nesmím opomenout, že několik minut přede mnou odstartoval, nejen dobrý kamarád, ale i plachtař Standa Pometlo, též na Šohaji. A jak mi sám pravil: “ Já jsem neměl padák a tak jsem musel před tou bouřkou uhánět až k Humpolci, pak na Jihlavu a poté jsem si už mohl dovolit se vrátit na naše letiště.” Spolu jsme tenkráte přistáli téměř současně. Všichni kdo byli na letišti, po celou dobu hlídali telefon v očekávání zprávy, kde sednem. O to byla radost všech větší, že jsme to šťastně zvládli a přistáli v pořádku v tom vydatném lijáku.
Že jsem tenkrát obstál a neztratil hlavu přispělo, že jsem měl praxi i z motor. létání, byl jsem mlád (28 let) a snad i odvážný. Tuto vzpomínku uvádím, aby byla zachována pro další generace plachtařů a byla ozdobou historie našeho Aeroklubu Přibyslav. Pro mne byla odměnou tenkráte rýma, proto, že jsem ten let postoupil jen v tričku. Toho dne večer, asi 2 hod. po návratu z letiště, jsem poprvé v životě poznal na sobě, co je to nervové vyčerpání a musel jsem si na hodinku ulehnout.
A na závěr a pro úplnost té doby – v červnu 1953 jsme dva členové Aeroklubu Přibyslav absolvovali měsíční kurs výkonného létání ve Vrchlabí (O. Šroubek, V. Blažek). A je nezapomenutelným zážitkem i vzpomínkou na létání v horském prostředí Krkonoš. Za ten měsíc jsem 2x v dobrých podmínkách létal až nad Sněžkou, kam se smělo jen s 1 000 m převýšením. Bohužel, po návratu z tohoto kursu ve Vrchlabí, když jsme byli oba dobře rozlítaní, jsme oba měli zastavenou činnost – prověrky a důvod, ten jste se nikdy nedozvěděl. Škoda, mohlo těch startů do bouřek i jiných, být více.
A dnes je mi 75 roků, rád se vracím do vzpomínek na mládí a zážitků, které mi dalo létání.
Václav Blažek, červen r. 2000